Sexuální pracovnice jako oběti násilí od středověku do současnosti

1. Debata, která otevřela tabu
K napsání tohoto článku nás přivedly odborné debaty o tom, jak může vypadat znásilnění v sexbyznysu. Zdánlivě jednoduchá otázka, zda může být sexuální pracovnice znásilněna, totiž otevírá širší problém – jak se na ženy poskytující sexuální služby nahlíželo v různých dobách a zda jim právní předpisy poskytovaly ochranu.

Česká legislativa dnes znásilnění v sexbyznysu připouští: pokud je pracovnice donucena k praktikám, na kterých se předem nedohodla, nebo k sexu bez ochrany, jedná se o trestný čin. Klíčovým prvkem je použití násilí, nátlaku či zneužití bezbrannosti.

Ale jak to bylo dříve? Byly ženy živící se prostitucí chráněny před násilím? Mohly se stát oběťmi znásilnění, vraždy či vydírání v očích práva? A pokud ano, byli pachatelé skutečně potrestáni? Odpovědi na tyto otázky nás zavedou hluboko do minulosti – od středověkých měst až po současné diskuse o právech sexuálních pracovnic.

2. Středověk: prostituce jako "nutné zlo" a právní limbo

Ve středověké Evropě byla prostituce často považována za "nutné zlo". Církev ji sice morálně odsuzovala, ale mnohá města ji tolerovala, protože měla za to, že pomáhá "chránit počestné ženy" před útoky mužů. Prostituce byla proto regulována – určovaly se čtvrti, kde smí fungovat, stanovovala se pravidla pro oděv prostitutek a jejich chování.

Na území českých zemí existovaly městské artikuly, které prostituci nezakazovaly, ale kontrolovaly. Například v Praze měla každá prostitutka povinnost nosit zvláštní oděv nebo znak (např. pásku na rukávu), aby byla rozpoznatelná. V některých městech byla prostituce svázána s městskými nevěstinci, které byly pod dohledem konšelů.

3. Ale co ochrana před násilím?
Pokud byla prostitutka napadena, otázka práva byla komplikovaná. Středověké právo chápalo čest ženy jako hodnotu, kterou je třeba chránit. Ale prostitutky byly považovány za "beze cti" – tím přicházely o část právní ochrany. Znásilnění se vnímalo primárně jako útok na čest rodiny, nikoli jako násilí na těle oběti. Pokud žena neměla "čest" (tj. nebyla panna nebo vdaná), trestnost činu se relativizovala.

Dokládají to městské knihy, kde najdeme případy, kdy násilí na prostitutce nebylo trestáno stejně přísně jako na měšťance. Pachatel mohl být potrestán za porušení městského pořádku, ale ne přímo za znásilnění v dnešním slova smyslu.

U vražd prostitutek byla situace obdobná – trestalo se zabití člověka, ale motiv a společenský status oběti hrály roli při vyměřování trestu. Pachatel mohl dostat mírnější trest než za vraždu "počestné ženy".

4. Raný novověk: přísnější morálka, tvrdší represe

Od 16. století se s příchodem rekatolizace a silnější církevní kontroly začíná prostituce kriminalizovat. Byla vnímána jako hřích a pohoršení. Prostituce se stává zakázanou činností, nevěstince jsou rušeny a ženy často končí na pranýři nebo v hradních vězeních.

Tento morální posun měl přímý dopad na otázku ochrany před násilím. Pokud byla žena považována za "hříšnici", právo i soudci často zlehčovali násilí na ní spáchané. V některých případech dokonce převažoval názor, že si násilí "zasloužila" nebo že jde o "méně závažný čin".

Z právních pramenů raného novověku plyne, že znásilnění prostitutky bylo jen velmi obtížně dokazatelné a většinou soudy nepovažovaly pohlavní styk s "nevěstkou" bez jejího souhlasu za trestný čin. Tím se ženy živící se prostitucí dostávaly do zcela bezbranného postavení.

5. Legalizace a lékařský dohled

Průlom přichází s 19. stoletím, kdy stát začíná prostituci znovu regulovat. V rakousko-uherské monarchii byla prostituce legální, ale přísně kontrolovaná. Každá prostitutka musela být registrovaná a chodit na povinné lékařské prohlídky, aby se zabránilo šíření pohlavních nemocí.

A co práva těchto žen? V zákoníku trestním (tzv. trestní zákon z roku 1852) byla definována skutková podstata znásilnění. Ale i tehdy platilo, že žena musela prokázat "násilí nebo hrozbu bezprostředního nebezpečí". Problém byl v tom, že soudy často argumentovaly tím, že "nevěstka" má styk za úplatu, a tudíž je obtížné rozlišit dobrovolnost od násilí.

Zajímavé jsou dobové soudní případy: pokud byla prostitutka zbita nebo donucena k praktikám, které nebyly dohodnuty, mohla teoreticky žádat o spravedlnost. V praxi ale bývala její důvěryhodnost velmi nízká a soudy mnohdy pachatele nepotrestaly.

6. Od trestání prostituce k ochraně práv

Po roce 1918 Československo zrušilo rakousko-uherský systém regulace prostituce. Prostituce se stala nelegální, ale byla spíše "trpěná". Ženy často končily ve vězení za "pohoršování" či přestupky, zatímco násilí páchané na nich zůstávalo na okraji zájmu.

Trestní zákoník z roku 1950 definoval znásilnění, ale neřešil explicitně sexuální pracovnice. Znásilnění bylo stále vnímáno jako čin proti mravnosti, nikoli jako útok na tělesnou integritu oběti. To znamenalo, že společenská pověst oběti hrála roli – a prostitutky měly pověst "nemravných".

Teprve pozdější vývoj směřoval k ochraně lidské důstojnosti bez ohledu na pověst. Dnešní česká právní úprava jasně říká: znásilnění je útok na svobodu a integritu člověka, bez ohledu na to, zda je oběť sexuální pracovnicí.

7. Současnost: změna paradigmatu a přetrvávající stigma

Dnešní zákony poskytují sexuálním pracovnicím stejnou ochranu jako komukoli jinému. Pokud je žena donucena k praktikám, na kterých se nedohodla, nebo k sexu bez kondomu, jde o znásilnění. Pokud jí je vyhrožováno nebo je vydírána, jde o trestný čin.

Problém ale přetrvává: stigma. Praxe ukazuje, že některé oběti násilí z řad sexuálních pracovnic se bojí oznámit čin policii, protože mají obavu, že nebudou brány vážně. Podobné bariéry existují i v případech vražd – mnohé z nich jsou spáchány sériovými násilníky, kteří vědí, že útok na marginalizovanou skupinu znamená menší riziko odhalení.

8. Vraždy, vydírání a vyhrožování: málo diskutovaná realita

Historie ukazuje, že prostitutky byly často cílem násilí – nejen znásilnění, ale bohužel i vražd a vydírání. Už v 19. století jsou doloženy případy brutálních vražd, kdy pachatelé doufali, že "nikdo nebude pátrat po nevěstce". Tento trend pokračoval ve 20. století a v jisté míře i dnes.

Známé jsou i případy vydírání: vyhrožování zveřejněním činnosti, nátlak na poskytování služeb zdarma, nebo násilné vybírání peněz tzv. pasáky. Moderní trestní zákoník tato jednání kvalifikuje jako vydírání nebo loupež, ale opět narážíme na problém stigmatizace obětí.

9. Závěr: dlouhá cesta k rovnoprávné ochraně

Historie nám ukazuje, že prostitutky byly po staletí vnímány jako "méněcenné" oběti. Zatímco "počestné ženy" měly nárok na spravedlnost, sexuální pracovnice se často stávaly nechráněnými. Změna přišla až teprve s moderním pojetím lidských práv, které oddělilo mravní soudy od práva na tělesnou integritu.

Dnes je právní úprava jasná: každá žena má právo na ochranu před násilím. Přesto přetrvává stigma, které brání obětem hledat pomoc. Proto je důležité mluvit o historii – abychom pochopili, odkud přicházejí předsudky a jak je překonat.